Z úst slavných, či obecně známých lidí, občas zazní vznešená slova o tom, že by chtěli někomu, nebo něčemu vzdát hold.
Já slavný nejsem, nejsem ani známá osobnost, no přesto bych chtěl také vzdát hold.
Od listopadu do dubna jezdívám z Otrokovic do práce ve Zlíně trolejbusem. Těším se vždy na jízdu v MHD. Z jednoho prostého důvodu. Rád čtu. Cestou do Zlína čtu často jednu knihu, nebo časopis, další čtu zpět z práce domů a občas i jinou – třetí věc posléze večer před spaním. Kdyby se náhodou někdy stalo, že bych si zapomněl vzít s sebou na cesty jakékoliv čtení (hrozná představa, brrrr…), asi bych umřel nudou. Neuměl bych v úplném klidu jenom hledět z okna, či na lidi kolem sebe, anebo prostě jen tak zírat „doblba“. Také bych asi bez čtení nedokázal v plném duševním zdraví přetrpět dlouhé chvíle v čekárnách lékařů, úřadů a podobně. Opravdu mám čtení rád.
A přesto mezi dubnem a květnem každoročně přijde chvíle, kdy se radosti z čtení v trolejbuse vzdávám.
Zaprvé, v dubnu mi končívá platnost půlroční jízdenky a zadruhé, konečně se začne počasí umoudřovat a vytvářet ‚normální‘ podmínky pro jízdu na kole. Na jaře už se tedy začínám těšit i na kolo. Prostě a jednoduše, vedle čtení také rád jezdím na kole. Nejsem ale cyklista vrcholový. Spíše jen takový cykloturista. Takový, co jen dennodenně jezdí deset a deset kilometrů do práce a zpět. Třebaže v tomto „přechodném období“ zaměňuji jednu radost za druhou, vnímám to vždy s hodně smíšenými pocity.
Půlročním vožením si svého těla v MHD můžu krásně lenivět. V trolejbuse nemusím vynakládat příliš moc energie k přejezdu tam, či onam a také mne v něm netrápí žádná náhlá změna počasí. Téměř ideální místo a čas na čtení.
Ale na druhé straně – kolo je kolo. Není k němu třeba jízdního řádu. Nemusí mne tak trápit přesná minuta odjezdu z domu. Pohybuji se také víc na vzduchu a nepřicházím tolik do styku s chrblajícími a smrkajícími spolucestujícími. Kolo mne také „donutí“ více se hýbat a dělat tak něco zdravějšího pro své tělo. Prostě téměř úplný opak trolejbusové pohody… Proto ty smíšené pocity. Stačí ale pár prvních jarních jízd na kole a závislost na čtení rozchodím. Nebo přesněji – rozjezdím. Navíc, když na kole se opravdu špatně čtou knížky. O časopisech nemluvě… No a opačné to pak mívám na podzim. Větší zima, náhlé změny počasí, plískanice, tloustnoucí vrstvy oblečení a narůstající stesk po čtení v trolejbuse. To vše člověku začíná znepříjemňovat radost z cyklistiky. Opět ty smíšené pocity, kdy se mi sice nechce ještě končit s jízdou na kole, ale už se zase těším na literaturu, kterou jsem díky kole odbýval a pohodlí v trolejbuse k tomu…
Teď v říjnu 2019 tomu bylo už pět let, co byla neformální cyklojízdou oficiálně otevřena cyklostezka Zlín – Otrokovice. A protože čtyřproudá silnice z Otrokovic do Zlína se pro cyklistu dříve rovnala téměř sebevraždě, mnozí z nás tuto cyklostezku uvítali s velikou radostí a vděčností. Nevím, jak to vnímají jiní, ale v mém případě by to nebylo takové potěšení z cyklistiky, kdyby má pravidelná cesta do Zlína nevedla zrovna po této zmiňované cyklostezce. A právě tato cyklostezka je také důvodem, proč bych chtěl teď a tady vzdát hold. Takže tímto tedy chci poděkovat a vzdát hold všem, kterým se v hlavách zrodil nápad, těm, kteří projektovali i všem těm, kteří tuto naši cyklostezku vystavěli.
Vždyť která jiná cyklostezka nabídne člověku tolik fotogenických výhledů, zákoutí a hezkých míst, jako ta naše? Která jiná cyklostezka se krásně vine podél břehu řeky, kde se na pouhých deseti kilometrech dá vidět čtrnáct jezů a ‚jízků‘ a pokochat se krásným soutokem Dřevnice s mnohem majestátnější Moravou?
Kde jinde se dá na cyklostezce potkat tolik hašteřivých strak, zvídavých sojek a nebojácných bažantů a koroptví? Kde se člověku stane, že mu po ránu cyklostezku zkříží rezavá paní liška, dovádějící srnečci, nebo zkoumavě panáčkující zajíci? Na které jiné cyklostezce se člověku podaří, aby jej elegantním klouzavým letem doprovázela nádherná volavka popelavá? Leckdy míjím volavky v Dřevnici rybařící.
Párkrát už jsem ale měl to štěstí, že mne korytem Dřevnice, možná na vzdálenost pěti – šesti metrů, pomalými údery křídel, nenuceně a stejnou rychlostí jako já, doprovázela volavka dlouhé desítky metrů, než dosedla do mělké vody.
Která cyklostezka umožní člověku objevit i drahokamy? Přesněji řečeno, kouzelné opeřené létající drahokamy v podobě ledňáčků? Která jiná cyklostezka umí tolik vonět jarními květy trnových akátů, černého bezu, šípkových růží a těžkou vůní hlohu? Na které jiné cyklostezce se dají potom sklízet květy i plody růží, bezu, hlohu, kvetoucí hrozny akátů, třešně, švestky, ořechy a občas i křemenáči, žampióny a pýchavky? Kterápak jiná cyklostezka dokáže člověka ohromit krásou svítání, kdy se opar, stoupající z vody, dokáže zabarvit nádhernými teplými odstíny ranních slunečních paprsků? Která cyklostezka se také umí tolik vybarvit podzimními barvami?
Kde jinde se cyklostezka, tolikrát do roka, umí až tak zahalit do husté mléčné mlhy, že se zdarma každá jízda mění v malý adrenalínový zážitek? Na které jiné cyklostezce je možné potkat tolik bruslařů, běžců, koloběžkařů, cyklistů, lehokolo cyklistů a také rikšu? Kde jinde si cestou do práce, nebo z práce můžete rovnou koupit nové auto, protože cyklostezka míjí sedm autosalonů?
A také dvě perličky.
Na které jiné cyklostezce může člověk projíždět kolem pěstitelské pálenice, anebo narazit na kuriózní dopravní značku „NEBEZPEČÍ ZATOPENÍ“? To vše a pár dalších zajímavostí, na které jsem zapomněl, nebo ještě neobjevil, člověk uvidí jen na cyklostezce mezi Zlínem a Otrokovicemi.
Bývají sice chvíle, kdy na této vybásněné cyklostezce obrazně potím krev a polykám peprné nadávky. On totiž někdo s velkými nadpozemskými schopnostmi vždy z vrchu kouká a hlídá, kdy a kudy právě pojedu, aby mi jízdu okořenil tu větším, tu menším protivětrem. Každopádně vždy PROTIVĚTREM! Někdy duje až takový protivichr, že i vodě v Dřevnici docházejí síly. A to natolik. že už posléze ani nezvládá přetékat přes jezy…
No přesto ale na naši cyklostezku nedám dopustit. Když vyjíždím na kole z domu do práce, vnímám to jako výlet. A stejně tak, když se za mnou zavřou dveře firmy, začíná mi další desetikilometrový cyklovýlet krásným prostředím. To pak hned chápu smysl rčení, že i cesta může být cíl…
Těmito slovy tedy vzdávám hold i naší cyklostezce.
Jsem rád, že je!
Napsal: Josef Gál, kterému velice DĚKUJEME !
Foto: Jana Vybíralová, CykloZLÍN
cyklostezky, do práce na kole, doporučujeme, galerie
Comments RSS Feed